Pohádka

                       Bílá ovečka

                   Katuška je malá čtyřletá holčička.Má o dva roky staršího brášku,maminku a tatínka,dědečky,babičky,spoustu strýčků,tetiček a kamarádů a kamarádek ze školky.Ale i tak se občas stane,když je doma sama s maminkou a bráškou Honzíkem a tatínek je zrovna v práci,že se tak hluboce ponoří do svých her.A pak si připadá jako v pohádce.A někdy na tu svojí pouť pohádkou bere i brášku Honzíka.Zrovna jako nedávno.

                 To tehdy maminka vařila sobotní oběd,tatínek byl v práci,Honzík si hrál s autodráhou.Což samozřejmě holčičky moc nebaví.A tak si v dětských představách promítla pohádku.

               Ocitla se u krásného zámku s vysokými bílými věžičkami.Na nejvyšší věžičce byly hodiny a na samém vrcholu na korouhvi kohout.Zámek působil velmi vznešeně,ale v oknech visely černé těžké závěsy.Zahrada byla samé kvítí,ale všechny květiny smutně skláněly hlavičky k zemi,jako by plakaly.Katušce se zdálo,jako by i čtyři labutě na rybníčku chvílemi plakaly.Přišlo jí líto toho vznešeného ale smutného království a tak se zeptala sloužícího,který stál u hlavního vchodu do zámku,co se stalo,že je zámek i okolí tak smutné.

            „Jo,děvčátko.Král s královnou měli jedinou dceru,princeznu Dominiku.Byla krásná,milá i hodná.A tehdy i bývala v zámku radost i veselí.Když dospěla a bylo princezně osmnáct let.Před dvěma lety.Chystalyse zásnuby.Na námluvy přišlo spoustu zájemců a mezi nimi i zlý černokněžník.A protože se princezna odmítla stát jeho nevěstou,zaklel ji v bílou ovečku.Moc proměnit ji  zpět v krásnou pannu může jedině velká a upřímná láska krásného jinocha.“

           „A pročpak nějakého princezně nenajdou?“podivila se Katuška.

          „Víš děvčátko,princezna Dominika,coby bílá ovečka se pásávala v zámecké zahradě na louce.Ale jednoho dne se jednoduše ztratila.Král ji nechal hledat,ale po bílé ovečce jakoby se slehla zem.Král nechal rozhlásit,že odmění toho,kdo mu bílou ovečku najde.Přišlo mnoho statečných mužů,ale nikdo ve světě nepořídil.Je to již dva roky a po celou dobu se v království drží smutek.“

         „Vznešený pane,můžete mě vzít ke králi?Ráda bych mu pomohla.“

        „Jistě,děvenko,jak se jmenuješ?

        I když nevím,nevím,jak ty taková malé děvče ve světě pochodíš.“

         Po chvilce šla Katuška na audienci ke králi a královně.

       „Zde je slečna Kateřina,vážený králi a milá královno.Chce být k vašim službám.“povídá sluha.

       „Tak ty,taková malá se chceš vydat do širého světa hledat naší zakletou princeznu?Naši ztracenou bílou ovečku?A copak tě k tomu nápadu přivedlo?Spousta statných mužů přišlo s nepořízenou.Měli dostat půl království a princeznu k tomu.Ale všichni se vrátili s nepořízenou.No,nevím,jestli ty ve světě pochodíš.Navíc ty sama v širém světě,jsi malá,ještě přijdeš k úhoně.“

          „Víte králi a královno,když jsem viděla vaše krásné ale smutné království.Na jezírku i labutě plakaly.Bylo mi vašeho království líto.A proto chci bílou ovečku najít.Za branami zámecké zahrady čeká můj bráška Honzík.Spolu se ve světě neztratíme a bílou ovečku-princeznu Dominiku najdeme.“

        „Dobrá,když budete dva,věřím,že ji spíš najdete.Větší naději dává i to,že ji jdete hledat z nezištných důvodů.Dávám vám své požehnání.Kdyby vám však hrozilo ve světě nebezpečí,vraťte se,ať nepřijdete o život,děti.“

       „Uvidíte králi,v pořádku se vrátíme i s bílou ovečkou.“

      „A víš,jak ji poznáte?Je bělejší než sníh,na krku má červenou mašli se zlatou rolničkou.A její oči jsou velké,upřímné a hluboké jako studánky.“

      Tak se děti Honzík a Katuška vydaly hledat bílou ovečku.Na cestu dostaly v zámku ještě každý uzlík s pitím,ovocem a jídlem.To kdyby v širém světě měly hlad.

      Přešly tři vesnice,dvoje hory,tři potoky,dvě řeky a za zelenou loukou v Záluží narazily na starou ale roztomilou chaloupku.Protože byl večer,zaklepaly na dveře,aby si vyprosily nocleh.Třeba i v seníku.

     Dveře se otevřely a mezi nimi stála roztomilá drobná stařenka.To děti ještě nevěděly,že je to kouzelná babička.

    „Dobrý podvečer,babičko,“slušně pozdravily děti málem současně.

   „Dobrý večer,děti.Jak se jmenujete a co vás sem přivádí.Vy jste se určitě ztratily…..“

   „Ale ne babičko,já jsem Katuška a tohle je můj bráška Honzík.Vydaly jsme se hledat princeznu Dominiku.Zlý čaroděj ji proměnil v bílou ovečku.Ta bílá ovečka se jednoho dne ztratila a od té doby ji nikdo neviděl.Království,kde bydlela,je vznešené a krásné.Ale také převelice smutné.“

   „A vás,babičko“pokračoval Honzík  „chceme poprosit o nocleh.Rádi vám pomůžeme,s čím budete chtít,babičko.

   „A třeba se s vámi podělíme i o jídlo a pití,které nám dali v zámku.Je ho moc a stejně bychom to všechno nesnědly.“

    Stařenka pozvala děti dál,prostřela společně s Katuškou na stůl jídlo,které děti přinesly.Honzík naštípal stařence hromadu dříví.Pak si společně ustlali na  postelích,které byly v chaloupce akorát tři.

   Ráno,když se děti loučily se stařenkou a chystaly se pokračovat v cestě,dostaly od kouzelné babičky kouzelné dárečky.

   „Tobě dám,Honzíku,kouzelné klubíčko,které vás dovede za bílou ovečkou.A Katušce kouzelnou zástěrku,kdekoli ji položíte na stůl nebo na pařez,vždy na ní bude dostatečně prostřeno pro vás i pro tolik lidí,kolik vám nabídne nocleh.“

  „Mnohokrát děkujeme,babičko“,odpověděly opět téměř současně.

 „I já vám děkuji za pomoc a pohostinnost.A opatrujte se v tom širém světě.“

     Pak už děti pokračovaly v cestě za nalezením bílé ovečky.Šly už nejmíň čtyři hodiny,když došly na zelenou louku.Svítilo sluníčko,kolem vonělo luční kvítí a v korunách stromů bzučeli včely.

  „Katuško,já mám strašný hlad a žízeň.“Povídá Honzík.

  „Já taky,Honzíku.Sedneme si tady,položíme zástěrku tady na ten pařez a najíme se.“

    Děti se usadily u okraje lesa,položily zástěrku na pařez a ona se prostřela.Byly na ní dvě skleničky s jablečnou šťávou,dvě skleničky mléka,miska červeňoučkých jahod a dva krajíce chleba s medovou pomazánkou.Zkrátka všechno,co děti rádi jedly.

     Když děti dojedly tu báječnou svačinu,nádobí zmizelo tak jako v pohádce.Katuška vyklepala drobky ze zástěrky do trávy,navázala si ji do pasu a děti pokračovaly v cestě.

     Ušly pár kroků a vešly do lesa.Les byl tmavý a hluboký.

    „Honzíku“,hlesla Katuška, „já se bojím,že zabloudíme.“

    „Čeho se bojíš,máme přece klubíčko,které nám dala kouzelná babička.“Ubezpečil Katušku Honzík.

     Šly po cestě,která se před nimi rozprostírala.Ušly asi pětset metrů a narazily na rozcestí.Tu zahlédly šipku,která vedla vpravo a o kousek dál další a další.Bylo jich tam asi deset.Tak se vydaly po trase podle šipek.Ušly asi padesát metrů,když se najednou Katuška otočila:

    „Honzíku,ta cesta za námi zmizela a šipky taky.Mám strach,že jsme zabloudily a nenajdem cestu z lesa ven.“

     A skutečně,za nimi už byl jen hluboký les.Cesta za nimi zmizela a byla cesta jen před nimi.Ani šipky už nikde nebyly.

   „To jsou asi čáry zlého černokněžníka.Ještě chvíli půjdem,a když nikde nenarazíme na východ z lesa,pustím na zem klubíčko,jak nám radila kouzelná babička.“

    To už Ketuška poznala,jak je dobře,že poslechla pana krále a šla hledat bílou ovečku s bráškou Honzíkem.

    Šli další hodinu a pořád nenalézaly východ z lesa.Honzík si tedy vzpomněl ,co jim říkala babička,když jim dávala klubíčko a udělal to podle jejích rad.Pustil klubíčko na zem.To se třikrát otočilo a pak odmotalo kousek vlny.Tak děti poznaly,že tím směrem mají jít.

     Ušly kilometr a ocitly se před stavením.Bylo chudé,to poznaly na první pohled.Vedle hospodář s koňmi a chasníkem vláčel pole.Ve stodole bučela kráva a na dvoře kvokaly slepice. 

     Už se šeřilo a tak Katuška zaklepala na dveře.Po chvíli otevřela mladá žena.Byla to nejstarší dcera hospodáře a hospodyně.Jmenovala se Dituška.

    „Dobrý den,“ pozdravily děti.

    „Já jsem Katuška a to je bráška Honzík.Jdeme najít princeznu Dominiku.Zlý čaroděj ji proměnil v bílou ovečku.Často se pásala v královské zahradě na královské louce.Jednoho dne se ale ztratila.Od té doby není k nalezení.Celé království je smutné.“

     „A teď,kdy se smráká a bude brzy noc,vás chceme požádat o nocleh.Třeba na seně.“Dokončil prosbu Honzík.

    „Ale ano,jistě.Rádi vás tu necháme přespat,ale k večeři vám můžeme nabídnout jen brambory s mlékem.Jsem chudí a v chalupě je nás moc.Ale vy můžete přespat s mými mladšími sourozenci.Tam se vejdete.Postele jsou dost široké.“

    „S jídlem si nedělejte starost,“ řekl Honzík.Vzpoměl si totiž,co jim říkala babička,když jim zástěrku dávala.Když vešly do světnice s pecí,což tehdy bylo považováno za kuchyň,představila Dituška Katušku a Honzíka mamince a sourozencům.Řekla jim,že u nich dnes přespí.S tím i hospodářka souhlasila.Pak dětem představila maminku,Josífka,Růženku a Luděčka.Což byli mladší sourozenci.Luděček byl ještě miminko.Jiří byl chasník,který pomáhal za jídlo a střechu nad hlavou hospodáři.Když se setmělo,seznámila Dituška i je.

     Když už maličký Luděček spinkal,chystala se paní máma,že nachystá na stůl něco k jídlu.

    „Zadržte,paní mámo“,povídá Katuška, „cestou jsme od kouzelné stařenky dostaly kouzelnou zástěrku.Sama prostře pro všechny,kdo k nám jsou přívětiví.“

     Katuška odvázala zástěrku a položila ji na stůl.Tu bylo na stole prostřeno.Pro děti pomerančová šřáva,ovoce-jablka a třešně,vdolečky s marmeládou a tvarohem.Dituška a hospodářka si vzaly s dětmi.No a pro hospodáře a chasníka byl prostřen výborný guláš s knedlíkem a pro každého půllitr piva.O tom se jim nikdy nesnilo.Tak se stalo,že hospodář s chasníkem byli dětem vděční,že je nechali spát ve svých postelích a sami spali na seně.

      Ráno se děti s milou rodinou rozloučily a pokračovaly dál.Cesta,po které šly,je dovedla na louku.

     „Honzíku,vždyť ta cesta nepokračuje a široko daleko není   žádná chaloupka,ani les.Zase jsme ztratily.“Dostala Katuška strach.

    „Neboj,máme přece klubíčko,“povídá Honzík a hodil klubíčko do trávy.To se opět zatočilo třikrát dokola a volná vlna jim ukázala cestu.

       Šly po směru,až došly k salaši,kde se páslo stádečko oveček a hlídal je ovčácký pes.Všechny ovečky byly pěkně v houfu v ohradě.Jen jedna ovečka bílá jako sníh s očima hlubokýma a upřímnějšíma,než mívají lidé,byla stranou.Jediné,co neměla-červenou mašli s rolničkou.Došly až ke kolibě,kde už je před dveřmi čekal bača Ondřej.Když slyšel štěkot psa,šel se podívat ven,koho bude mít za hosty.Byl překvapen,když viděl,jak se k jeho kolibě blíží dvě malé děti.

      Děti pozdravily, „dobrý den,pane ovčáku“,řekly téměř současně.A Honzík pokračoval: „Jdeme z daleka,z bílého království“-tak se smutné království jmenovalo. „Nyní by se mělo jmenovat smutné,“řekl Honzík.

    „A pročpak?“podivil se bača Ondřej.

    „Král Bílého království měl krásnou dceru.Přišel však čas jejích námluv a mezi nápadníky se objevil i zlý černokněžník.Princezna Dominika však si odmítla čaroděje vzít a on ji začaroval v bílou ovečku.Denně se pásla na královské louce.Jednoho dne se však ztratila.Byla bělejší než sníh a měla krásné upřímné oči.Tak jako jedna z vašich oveček,co u ní nyní stojí moje sestřička Katuška.Měla však na krku červenou mašli se zlatou rolničkou.“

       Mezitím si Katuška hladila bílou ovečku a měla pocit,že jí ovečka rozumí.

       Po chvíli volá na Honzík: „Honzíku,ta ovečka mi rozumí.Chvilku sem si s ní povídala.Říkala jsem jí,ať skloní hlavu,zná-li princeznu Dominiku a ona hlavu opravdu sklonila.

       Honzík a bača Ondřej došli až ke Katušce a bílé ovečce. 

       Bača Ondřej začíná dětem vyprávět: „Tu ovečku jsem našel za chalupou v lese.Zrovna pršelo a ona byla celá mokrá a chvěla se zimou.Opravdu měla na krku červenou mašli a zlatou rolničku.Ty však ztratila.Vzal jsem ji do světnice,usušil ji a nakrmil senem.Když uschla,přiřadil jsem ji ke stádu.Ráno pouštím stádo na volnou pastvu.A právě jedno ráno přišla bílá ovečka bez mašle a rolničky.Nebylo to pro mě důležité.Nelpím na takových věcech.Byl jsem rád,že mám všechny ovce a že se s Azorem vrátili v pořádku.“Bača Ondřej se na chvíli zamyslel a pak pokračoval: „A je pravda,že mi bílá ovečka více než rozuměla.Chvílemi jsem měl pocit,že touží být v mé blízkosti neustále,dokonce i ve světnici.Vždy postávala co nejblíže mé chalupě.Poslední dobou mi připadala smutnější a smutnější.Ale teď,jak si sní začala Katuška povídat,jakoby pookřála.Asi vycítila,že přišla její šťastná chvíle.“

      „Je to princezna Dominika“,zvolala Katuška.A ovečka začala vesele bečet.

     „Je krásná i jako ovečka“,říká bača Ondřej, „ale rád bych spatřil její spanilou krásu,když byla princeznou.“

     „Vysvobodit ji může jedině ten,kdo jí miluje“,prozradil bačovi Ondrovi to nejdůležitější Honzík.

      Ondra přistoupil k ovečce,objal ji a řekl: „já ji přece miluju ze všech svých ovcí nejvíc ,“a políbil ji.

      V tu chvíli se proměnila bílá ovečka zpátky v překrásnou princeznu Dominiku.

      Honzík,Katuška i bača Ondřej odvedli princeznu Dominiku zpátky do Bílého království.A protože i princezna Dominika baču Ondru milovala,slavili v Bílém království zásnuby a svatbu.

     A černokněžník?Kde je mu konec.Velkou láskou bači Ondry k princezně Dominice jeho kouzla pominula.A v království se už nikdy neobjevil.

      Katušku z jejího snění probrala maminka: „Katuško,oběd.“

 http://www.odjahudkypronejmensi.mujblog.centrum.cz